Piti Piti Pa!

Jednoduše se navlíknout  do všech těch vrstev, podpůrných  pomůcek, španělských bot, popadnout hůlky a staré ošoupané lyže, které se pořád (už fakt dlouho) snaží tvářit, že se na nich dá ještě lyžovat, sjet výtahem dolů, vylézt ze dveří, zacvaknout do vázání, navlíknout palčáky, přikrášlit se brýlemi a odpíchnout.

Lyžování ve Francii má své neodolatelné kouzlo, které tkví právě v tom, že člověk vyleze z baráku a hned sebou může mrsknout směrem k vleku.

To mrsknutí spočívá v tom, že se buď rovnou ze dveří sjede s kopce nebo se párkrát odstrčí hůlkama po rovině.

Nehrozí nijak dlouhý namáhavý přesun po svých,  natož autem.

S ubytováním se Francouzi nepářou. Architekturu taky nijak zvlášť neřeší. 

Stačí si vybrat tu správnou kategorii.

Je libo panelák nebo chalet?

Prostě továrna na lyžaře.

Ve studiu obvykle číhá ten správný boj o každý centimetr.  Vše je maximálně úsporné. Spaní v šuplíku? Žádný problém. Vždyť sem jedete lyžovat, nikoliv spát, ne?

Stůl? Na co? Ten se vyklopí až zajede šuplík, jinak si prostě na něj nic nepoložíte.

Bageta, která je správně křupavá a ostrá, aby rozdrásala dásně a patro.

A ten dokonalý croissant!

A ty krásně smradlavé sýry!

A to lahodné víno!

A ty panoramata!

Tomu všemu ovšem předchází  dlouhá a úmorná cesta, dokonalá ztuhlost celého těla a vytřeštěné oči, sledující provoz vpředu, vzadu, po levé straně, po pravé straně, snažící se trefit ten správný výjezd nebo nájezd.

Se držte vpravo, se držte vlevo, kam to jedeš?

Už jenom 650 km. To je skoro půlka.

Už jenom 400 km.

Poslední stovka bývá NE-KO-NE-Č-NÁ!

Těším se jak malý dítě. Už dlouho jsem tu nebyla. Naposledy před ...éééé...7 lety? Jak jsem to jenom mohla vydržet?

3 Vallées. Les Deux Alpes. Valmeinier. 

Tignes.

Tak jsem tu znovu. Trochu se bojím, poslední návštěva neměla pěkný konec, ale tentokrát se trefíme hned napoprvé, tak snad.......

Sraz před devátou. Už? Já chci le manšestr. No tak jo.

Svítá. Rolby upravují poslední metry. Za chvíli. Už.

Rychle do pekárny. Kafe. Svačinu s sebou.

A jedeeeeeeeeem!

Čím začnem? Palafour. Pak Oko.

Vůbec si to už nepamatuju. Teprv koncem týdne se začínám orientovat ve všech těch lanovkách, sjezdovkách...

Marmottes. Toviére. Frese. Všechno se mi to motá.

La Grande Motte. 3456 m.

Kde to jsem?

Kam že to jedeme?

Já nechci černou s boulema. Jenže jinudy to nejde. Chceme si ledovec sjet ještě jednou a přibližovák je zavřený.

Tak znovu. Opatrně. A teď už prosím tu modrou a klidně až dolů.

Orange. Červená a pěkně dlouhá. A dokonale upravená.

Glacier du Pissaillas. Tam až vzadu. Lanovkou do kopce i z kopce. Jak na horský dráze. Přes dvě údolí.

Je tu málo lidí. To je paráda. Užíváme si každičký sjezd. Dokolečka dokola.

Hele prázdný lehátka! Kucí, dejte si to ještě jednou, my zatím nastavíme slunci obličeje Ferdy Mravence.

Nějak se zatahuje. A jéje difuzní světlo. Není vidět. Balíme, nemá to cenu.

Zkusíme bazén.  Slunce zase svítí. Skrz velké skleněné plochy sledujeme horské masívy a přistávajícího paraglidistu na lyžích. Ještěže jsme ten bágl nechali nakonec doma....

Chvíli lituji, že tam zůstaly i běžecké boty. Mohla jsem je protáhnout po zamrzlém jezeře.

Ráno opět slunce.

Idylka.

Čistá hlava, která řeší jenom kolik vrstev dneska, mám přidat nebo ubrat? Brejle tyhle? Nebo radši oboje. Co si dám? 

Gulášovou polívku a pivko. Naše oblíbené vin chaud raději vynecháváme. Vlastně jen jednou na závěr dne. Taková pěkná tečka. 

Už mě bolí nohy.

Trochu nechápu, jak tu někdo může strávit čtrnáct dní.

No vlastně chápu. Taky bych to brala.

Jen těch lidí při návratu a dojezdu dolů by mohlo být méně.

Jakmile to kolem mne začne chroustat propadám panice. Zvlášť mě děsí snowboardisti. Neřízené střely. 

Zas ta difúzka. Naštěstí jen dvě hodiny a je tu azůro.

Nechce se mi domů. 

Vždyť to bylo tak krátký!

Cestou Mont Blanc vidíme Mont Blanc

Z La Grande Motte

Z lanovky na La Grande Motte

Vegáč ve vidlích

Cestou k Oku

Nahoru k La Grande Motte