čtvrtek 22. prosince 2016

Den trifida

To byl taky nápad zasadit strom před okno...
Malý stříbrný smrček rostl pomalu, nenápadně, ale rostl.
Ze dveří do zahrady jsme nakonec udělali velké francouzské okno. Máme tak možnost lépe pozorovat, co se děje venku, zda nám srnky zase ožraly poupata azalek a růží (neříkali jsme, že je musíme na zimu něčím obalit?). Zda svítí slunce. Zda se snášejí sněhové vločky k zemi a halí vše do magického zimního hávu a ticha.
"Hele už kvetou bledule!" "No podívej, ty kytky, není to nádhera?"
Smrček rostl dál.
"Měli bychom ho přesadit", říkali jsme si každý rok. A kam? No někam. Nikdy k tomu však nedošlo.
Smrček rostl dál. Mohutněl.
"Co kdybychom ho zastříhávali třeba do koule?" Nikdy k tomu nedošlo.
Pomalu se dostal až do výšin horního francouzského okna.
"Co s ním uděláme?" Já nevím, asi ho necháme dál růst. Teď už ho teda nepřesadíme.
Smrk rostl dál.
Už přes něj není vidět na louku za lesem.
Vlastně celou zahradu stromy a keře tak nějak sevřely a dávají nám najevo, kdo by měl vypadnout.
My se ale jen tak nedáme. Občas si ten prostor pokusíme ubránit. Je to fuška a je to rok od roku těžší a těžší.
"Co s tím smrkem?"
"Co kdybychom si z něj udělali vánoční stromeček?"
Nejdřív nám ta myšlenka přijde šílená, ale postupně získává reálnější obrysy. Už máme dost těch dánských pravidelných jedlí.
Odvezeme si kus naší voňavé zahrady. Budeme mít pořádný strom.
Venku mrzne až praští. Na porážení smrku to není ideální, protože je zmrzle křehký.
Chvíli otálíme, moc se nám do toho nechce. Je to jako řezat živou bytost.
V duchu se mu omlouváme.
Tak jdem na to.
Smrk se kácí k zemi. Špička křupne. A jeje. Měla jsem ho chytat. Ale to by mě asi zalehnul. To nevadí, vrcholek zas přiděláme.
V zahradě jeho rozměr působil tak nějak normálně.
Zabral nám celou kuchyň. Rozpětí dolních větví je víc jak tři metry.
Jak ho jen převezeme? Je těžkej a strašně, ale strašně píchá. Bez rukavic na něj nelze sáhnout.
Trochu nám to spočítá, zdá se.
"Já bych ho už nezkracoval." No dobrá, ale není mi jasný, jak to doma pořešíme.
Necháme ho pár hodin rozmrznout než se s ním začneme znovu prát. Postupně ho omotáme.
Vypadá tak malý. Normální. Stromeček.
Do auta se vejde. Tip ťop.
S vypětím všech sil ho vytáhneme do bytu.
Jsme celý usmolený. Protest smrku pokračuje. Co jsme si to sakra vymysleli?
Krásně voní. Jinak než ostatní vánoční stromky. Jako eukalyptus.
Rozmotáme ho.
Zabral nám půlku obýváku. Šmankote, kam ho dáme? Jak ho usadíme do stojánku? Neudrží ho. To se dalo čekat, není dělaný na pořádný stromy.
Spodní patro musí ještě pryč. Tak a je to.
Je všechno, jen ne pravidelný.
"Vypadá jak trifid."
Krásný trifid.
Všichni mají Štědrý den. My máme Den trifida.

Hezké Vánoce přeje Trifid!










úterý 18. října 2016

Rozevlátá termínovka



Plán vypadal pěkně, ovšem jeho plnění se tak nějak postupně zašmodrchávalo už od začátku.
Nedostatek sněhu způsobil, že Jizerská padesátka se smrskla na pár okruhů, které se pořadatelům podařilo upravit a zachránit ji před úplným zrušením. S registrací jsem čekala do poslední chvíle, jako bych to tušila. Mám nebo nemám, se změnilo v rozhodné nemám. Když padesátku, tak padesátku, zkrácené okruhy neberu. To si to radši proběhnu jen tak.
Jinak jsem si letošní zimu užila jak na běžkách, tak i po letech na sjezdovkách ve Francii a v běžeckých botách jsem si sněhem dostatečně zabrouzdala, po ledu zaklouzala i zablátila.






Počet měsíčně naběhaných kilometrů kolikrát ani nedosáhl stovky, jedinou výjimkou byl únor, ani mi není jasný, jak jsem těch 170 km (i s kolem 231 km) dokázala, ale pak už se to zas vrátilo do nevalných nemastných kolejí. Závěrem zimy jsem se prokašlala až k úplné pauze zpestřené o konzumaci atb.

Zaběhnutí  jarního Krkavce proběhlo tedy dle očekávání, k žádné převratné změně nedošlo, nulovou formu jsem si potvrdila, ale zas tak moc mě to nerozhodilo, protože trasa byla moc pěkná a ze mně stejně nikdy žádná rychlonožka nebude.
Seznámila jsem se tam s Aničkou, která vychválila Misurina Sky Marathon a potvrdila mi tak správnost volby podzimního závodu. Začala jsem se dost těšit. Nevyděsil mě ani čas, za který to tenkrát uběhla (jako třetí), Cortinu ani Laveredo nikdy neběžela, takže jsem se nedočkala pochválení mého prvního zlatého hřebu sezony. Z losování registrací jsme s Ivou vyšly vítězně a to samo o sobě byl krůček k radosti. Příslib mého prvního malého ultra a navíc v Dolomitech, kde jsem nikdy nebyla. Byl nejvyšší čas to změnit.

Na trase Krkavce

Nejhezčí úsek Krkavce  nad řekou
Ještědský Sky Race jsem vyhlížela s notnými obavami, protože v té době už v mojí termínovce přistál neočekávaně Karel, který vyžadoval plné nasazení a s mojí tréninkovou přípravou zamával naprosto dokonale. Ovšem do cíle jsem se dostala, byť mi s průlezem bránou museli ostatní pomáhat, protože zrovna než jsem dorazila, tak se jim vyfoukla a zatarasila mi cestu. Tak rozsekaný nohy jsem po závodě ještě neměla a to jsem seběhy rozhodně "nedrtila". O náročnosti závodu to ovšem ledacos napovídá. Prostě jako Ještěd.
Sněhová břečka byla občas dost hustá :-)
foto: Digi
Mácháč Run Fest jsem musela vypustit, protože být zároveň na dvou místech se prostě nedá, i když jsem si to ještě den předtím myslela. Karel to ale vymyslel jinak.
To už byl druhý nesplněný závod. Ajajaj, takhle by se to dělat nemělo!

Cortina se blížila strašně rychle a mně to bylo najednou strašně jedno. Probíhal mnou nepochopitelný doposud nikdy nezažitý proces. Místo, abych byla motivována k vyvinutí velkého tréninkového úsilí, byla jsem úplně demotivována a musela se do běhu strašně nutit. Kolikrát jsem radši nasedla na kolo, abych se vyhnula mučení tím pomalým pokládáním jedné nohy před druhou. Však to nějak dám, pravila jsem si v duchu moudře.

Sněhová břečka každodennosti je dost hustá, jak napsal Jón Kalman Stefánsson. Líp to vystihnout nelze.

Občas se mi podařilo vyběhnout. Občas jsem si vyjela na kole.
Podél Vltavy

Přes Kozí hřbety

Na Okoř!

Podél Vltavy

S odměnou U Lasíků

V okolí Bedřichova

Na Černou Studnici

Černostudniční hřeben

Běžecké houbaření

Zas podél Vltavy


Pivní vložka
Šutr se mi podařilo ustát. Neznám lepší strávení dne. V milé společnosti s kamarády a nemuset se potit na trati. Stačilo to jen zpovzdálí pozorovat a občas vypomoct.

Foto: Digi

Foto: Digi

Jedno pivo prosím!
Foto: Digi
Pozitivní bylo zlepšení času o pár minut oproti loňsku na Houšteckém cyklomaratonu, i když to nejspíš bylo nějakým zázrakem, protože tolik jsem toho na kole zas nenajezdila. Zjistily jsme s Leonou, že naše motivace k "účasti" na závodě je téměř shodná. Totiž nulová. Navzájem jsme se ale podpořily a nakonec vyrazily, což bylo dobře. Dokonce nás to navnadilo k účasti na Bezdězu , který byl neočekávaně docela těžký. Zvlášť průjezdy říčního písku a závěrečný kopec. To jsem poprvé byla nucena slézt a tlačit. Potupné. Doposud jsem vždycky všechno vyjela. Nechápu, jak to někdo mohl dát až nahoru. Sjezdy z kopců zbrzdil hned na začátku úraz jednoho ze závodníků a pak další (doprovázený nářekem ze sanitky), takže jsem jela opravdu hodně opatrně. Nestojí to za to.


Vydaly jsme se i na duatlon v Kytlicích. Tady jsem si poprvé vyzkoušela, jak se vzdává. Poté, co jsem, na mě poměrně úspěšně, absolvovala první část běhu 5 km, mě jeden z organizátorů poslal na kole špatným směrem - tedy naproti z kopce se řítícím cyklistům. Strávila jsem asi 20 minut uskakováním z cesty dokud jsem si neřekla, že tohle nemám zapotřebí a zavání to jenom bolestivým průšvihem. Otočila jsem to, dojela do cíle a trochu se vyzuřila líčením pořadateli. Asi po půl hodině, co jsme se všichni natlačili do stanu, začalo lejt tak mohutně, že jsem byla ráda, že nejsem na trati. Vlastně mě ten špatně navigující policista tohoto mokrého a velmi bahnitého zážitku uchránil. Nutno podotknout, že trasa 5 - 20 - 3 sice vypadá přijatelně, ale je hodně těžká terénními výjezdy kopců a občas i skal, takže čertví, v jakém stavu zuboženosti bych to dokončila. Ocitnout se vedle triatlonových borců byl docela zážitek.


Takže Cortina.
Když nad tím tak přemítám, proběhla, na ten málo naběhaný objem kilometrů, velmi dobře. Jen jsem si naivně plánovala lepší čas, ale to bych bývala musela předtím pořádně makat!
Vlastně mě to utvrdilo v tom, že bez nějakého náročnějšího tréninku nejspíš zvládnu i Misurinu.
Ano, blbost je fakt věčná.

Z výletu po závodě - pro jistotu vejcem až nahoru

Výletní vrcholovka
V červenci proběhla naše dlouho plánovaná a očekávaná cesta na Island.
Nebudu se více rozepisovat, to už jsem udělala dost a dost. Jen jsem tam zaznamenala posun ohledně mých výstupů do kopců.
Dýchavičnost se nenápadně zhoršovala a pokročila natolik, že kopce, které jsem dřív normálně vyběhla najednou, byť pomalu, jsem teď musela rozdělit aspoň natřikrát. Kopce, ve kterých jsem dřív běhala úseky, jsem musela vyjít. Nešlo mi to na rozum,  ale přičítala jsem to únavě (asi z toho nicnedělání) a propukajícímu mládí. V kopcích jsem prostě měla problémy vždycky, i když jsem se v nich v Jizerkách pohybovala pořád a brala je jako výzvu.
Od horských závodů mě to neodradilo, tam je to prostě nejlepší!
Vzhledem k tomu, že se blížila Misurina, tahle moje neschopnost nebyla zrovna povzbuzující, ale co nadělám, vzdávat dopředu to rozhodně nebudu, i když moje účast bude vykoupená víkendem stráveným v práci a díky ní i zkrácením našeho pobytu o jeden den.

Prokládala jsem běžecké tréninky delšími vyjížďkami na kole v jizerských kopcích a došlo i na dlouho plánovanou trasu Jizerky - Praha. Já jsem k tomu sama odvahu neměla, ale Leona byla skvělý motivátor, takže stačilo velmi málo. 144 km bylo pro mě tak abstraktní číslo, že jsem si vůbec nedokázala představit, jestli to ujedu. Natož na horákovi. Ujela, ale zadní partie se proměnila v nasekanou fašírku.

Poslední výběh na Černou Studnici před Misurinou


Ranní kroužení pod Ještědem

Jizerský okruh - 70 km 


Navečerní oblíbená vyjížďka

Někdo na kole, někdo na koni aneb na Smrku

Jizerky - Praha

Jizerky - Praha

Leony "oblíbený" terén aneb Jizerky - Praha

Ranní výběh v Jizerkách

V Jizerkách je prostě nejlíp
Nadešel den D a já se masochisticky těšila na úseky s lany a žebříky a prudké výstupy. Počasí nám ukázalo svou nepřívětivou tvář. Měl to být nejtěžší závod tohoto roku. A nejkrásnější. Nahoře napadl sníh. Krátce po startu mělo začít pršet a mělo to vydržet až do noci.
A musela jsem vzdát. Nějak moc negativ najednou. Ale stejně to byla krása. Aspoň ten druhý den. Hory mě nabíjí.



Tudy jsme měli běžet
Termínovka.
Rozevlátí pokračuje.
Šutr. Jo, Šumava, tam je krásně, ale nemám šanci. Krásný víkend strávený prací.
Epo Trail Maniac - prostě to nejde. Mám zaracha.

Janovských 19.

Zimní Ještědský Sky Race.

Jak bych to jenom navlíkla?

Tenhle rok ještě neskončil a už je jiný.

Že bych si vypěstovala nové?

Kurt Gebauer: Magická žena







E pericoloso toccando Tre cime!

Are you ok?
Ale jo, jenom mám poslední měsíc potíže s dechem a nechtěla jsem to vzdát dopředu. Jsem pomalá. Nenudíte se? No, no, no, it is ok, never mind.
Já vím, že jste mý osobní strážci, ale nemohli byste jít přece jenom přede mě? No, no, we are protecting you!
No to je sice fajn, ale jinak děsná prúda.
Nevím, jak tuhle péči vydržím až do konce....

Až tam jsme se měli dostat - na tenhle úsek jsem se masochisticky těšila
Z Prahy vyjíždíme téměř na čas. Do cíle cesty nikoliv. Původní plán absolvovat ji hezky pěkně jako posledně po dálnici tou nejrychlejší trasou nám hatí navigace, která si usmyslí, že bychom to neměli tak hnát a radši si užívat krajiny kolem. Občas to máme zpestřené parkováním v zácpě.
Tak se stane, že najednou koukám a my si to míříme do údolí kolem běžkařské trasy, kterou jsme se proháněly s Leonou vloni v zimě a klesáme níž nedaleko od našeho nejoblíbenějšího penzionku v Niedernsillu.
Ahooooooj!
Do Auronzo di Cadore dojíždíme po jedenácti úmorných hodinách těsně před ukončením vydávání startovních balíčků. To si snad ani nestačíme prohlídnout Expo! Díváme se po startu, ale nějak ho nevidíme, měli bychom se pro jistotu zeptat. K tomu nedojde. Expo? Kde? Ty dva stánky?
Místo toho se dozvídáme, že kvůli počasí jsou oba závody zkráceny a  stejně tak převýšení. My se na ty nejkrásnější úseky nedostanem!
Nahoře napadl 1 cm sněhu a zítra prostě jako bude pršet. Skály budou klouzat a žebříky a řetězy se stanou ještě nebezpečnějšími než obvykle. No tohle! Maratonská vzdálenost je zkrácena na 30 km, převýšení z původních 3000 m na 1600 m. Candici Sky Race na 18 km s převýšením z 1600 m na polovic. Ostatním to nějak nevadí. Mně teda dost. Počasí na draka.
Pak mi proběhne hlavou, že mi těch třicet nejspíš bude stačit, ale stejně jsem zklamaná, protože jsem se těšila právě na ty vrcholové úseky a výhledy.

Brouzdáme vesnicí a hledáme hospodu, kde bychom nasytili hladová břicha a připili si na ten zítřejší den. Absolutně nevíme, co nás čeká. Na informacích jsme dostali jen černobílou mapku s vyznačenou novou trasou, ze které nepoznáme vůbec nic. Ještě tam pro jistotu vezmu barevnou turistickou mapku okolí, třeba se bude hodit k plánování výletu po závodě.

Všude je pusto a prázdno. Hospoda u jezera začíná vařit až za hodinu. Pomalu se smiřujeme s faktem, že nás čeká delikatesa v podobě špaget v apartmánu. Při cestě vzhůru od vody nakonec nacházíme pizzerii, kde už kuchař háže do hrnců, spokojeně se usadíme, objednáme pastu a červené.
Venku se pomalu, ale jistě smráká a já začínám být nervózní, zda ještě zastihneme někoho na ubytku, aby nám předal klíče. Na to minulé jsme přijeli před 18:00 a recepční za pár minut odcházel...
Na potvrzení rezervace je telefon, zajásám.
Marně se tam pokouším dovolat. Nikdo to nebere a na klidu nám to nepřidá.
Začínáme si představovat, jak noc trávíme v autě. Ještěže, ze je tak veliké a Pavel ho uvnitř vyblejskal k takové dokonalosti, že by se z podlahy dalo jíst. Jen to bruslení po vosku nám občas dělá problémy  a v zatáčkách se chytáme všeho, co je po ruce :-).

Spacáky v naší povinné výbavě chybí.

Objednáme si ještě jednu rundu červeného, abychom se s tou představou dokázali lépe sžít.
Mezitím vytáhnu ze startovní tašky turistickou mapku, jen tak, abych se podívala, jestli tam třeba to naše ubytko není.
Není.
Kromě toho zjišťujeme, že to hnusný a skoro vyschlý jezero, nad kterým sedíme není Misurina.
Kdeže je Misurina? No, jenom asi 35 km odsud.
A co jako děláme tady? Tady se jenom dneska vydávají startovní baličky.
Startuje se od Misuriny.
Takže se ještě musíme podívat, kde je vlastně startovní brána a kde ráno zaparkujem.
Rychle do sebe kopnem poslední sklenku a zaplatíme.
Mezitím padne černá tma.

U Misuriny to žije. Tak tady jsou ty hospody!
Třepotají se tam vlajky a banery Scarpa. Start máme vyřešen, teď ještě to spaní. V popisu ubytování je psáno, že vlastník tam bydlí. To skýtá jistou naději, jen je divné, že nebral telefon. Třeba už je v limbu.
Čeká nás další hodina v autě. Naštěstí máme vytištěný obrázek a adresu. Navigace ji ovšem odmítá pozřít, můj mobil ano, takže se tou paní necháváme vést, ale ani tak to není jednoduché.
Trefujeme se natřikrát. Nakonec stavíme u domu, který vypadá jako ten na obrázku, vyjde dívka a vysvětluje, že tady tedy ne a popisuje cestu v němčině. Je to jen 5 minut.
Tak znovu. V oknech se svítí. Dobré znamení.
No dobře to dopadlo, mizíme v krásném čistém apartmánu, vrháme se na přípravy kupiček, nařizujem budíky na pátou ráno a hupsnem do měkkých peřin.

Vyrážíme ještě za tmy. Snad si okolí prohlídnem i za bílého dne.
Svítání nám připraví krásné scenérie hor obklopených mlhou. Pršet má začít až kolem poledne, takže máme jistou šanci zůstat aspoň část závodu v suchu. Ti rychlejší až do konce.

Navigace odmítá Misurinu, takže zadáváme včerejší Auronzo, protože jsme vlastně kolem jezera jeli. Máme dost času. Už bychom tam pomalu měli být, ale místo toho zjišťujeme, že jsme si díky navigaci parádně zajeli a jak byla večer tma, odhalili to pozdě. Do mého startu zbývá asi 30 minut. K Misurině asi 30 km.
Tak prostě zastavíte u brány a vykopnete mě z auta.
"Začni se už rozvičovat", praví Pavel.
Možná ten start ani nestihnu a dám si jen tak tréninkově s ostatními 18 km. Začíná mi to být tak nějak jedno.

Pavel na to trochu šlápnul, zajel na parkoviště u vody, u kterého stojí nafouknutá brána. Strategičtější místo si snad ani nelze představit. Mám k dobru asi patnáct minut, pozoruju rozklusávající se borce a přemýšlím, kudy se asi tak poběží.
Jezero Misurina

Před startem
Je to malý komorní závod, počet účastníků je limitován 500 a tolik jich tu ani není. Nejvíc tak 300. Moje místo posledního je zaručeno.
Nad námi lítá dron, hraje muzika a vybíháme. Docela to jde, držím si své tempo a chrti rychle zmizí. Myslím, že jsem už poslední. Objeví se za mnou tři Italové. Chvíli jdou a chvíli běží. Tak to je fajn, nejsem poslední. Tahle domněnka se mě ještě nějakou dobu drží než mi dojde, že tihle mají jediný úkol - hlídat posledního. Přede mnou se objeví dívčina se zeleným baťůžkem. Sláva, zkusím se jí držet a mohly bychom na ty tři nohsledy být aspoň dvě.
Suneme se do kopce (divný v horách) a baťůžek se najednou otáčí a cosi sděluje. Italsky neumím, ale z jejího výrazu je jasné, že vzdává a vrací se. No prima. Tre guardie jsou jenom mý.

Trochu mě to pohání kupředu a zároveň demotivuje. Když se zastavím, zastaví se i oni.
Mám tři stíny a ani k tomu nepotřebuju slunce.
Začíná poprchávat, pokračujeme pěšinkou v lese, která přechází ve výživné bahnité úseky. Velmi výživné. Oceňuji hůlky, o které se při klouzání opírám. Podaří se mi dostihnout a nakonec i předběhnout smíšený pár a v duchu se zaraduju, že stíny předám jiným. Dlouho mi ta radost nevydrží, protože se postupně střídáme. V bahně a terénu mám navrch a oni zas v kopcích. Na chvíli jim zmizím z dohledu, ale ne z doslechu.

Právě ve chvíli, kdy se pokouším vybalancovat jeden pěkný bahenní telemark končící otiskem na pravém koleni se přede mnou vynoří fešný snědý italský myslivec, který se při pohledu na můj akrobatický kousek neubrání úsměvu doprovázenému pozdravem Ciao. Ještěže nejsem Viktorka. Jeho pes s údivem kouká, co to tam vyvádím. Radši se rychle zdekuju.

Náhradní trasa působí přesně tak, jak má. Náhradně. Nejdřív rovně, pak nahoru, pak zas nad jezero dolů, nahoru. Konečně se dostáváme výš a výš. Prudce stoupáme, připomíná mi to sjezdovku na Kaiser maratonu. Začínám zastavovat čím dál častěji. Nemůžu popadnout dech. Plíce zůstaly někde dole. Strážci se mě drží jako klíšťata. Postupně nás předbíhají a svižně předcházejí závodníci kratší trasy. Využívám toho a pouštím je před sebe.
Využívám toho čím dál častěji.
V dáli na horizontu vidím postavy. Tam bude asi konec tohohle náročného výstupu.
Vyhlížím Pavla, je to závoďák, takže očekávám, že tu bude každou chvíli. A taky jo.
Míjí mě a cedí mezi zuby: "Já ti dám sky race!"
Jeho oči doslova vraždí, tak ho chlácholím aspoň loknutím z camelu a povzbuzováním "To dáš, už je to jenom kousek!"

Konec výživného krpálu se blíží
Postupuji nahoru plížením a zastavuji každých pět metrů. Jsem obklopena běžci, kteří mě předbíhají. Nakonec i mé stíny se vydávají přede mně. Asi mají pocit, že nejsem sama a tak vyrážejí kupředu. Na vrchol už je to jenom padesát metrů. Vidím občerstvovačku a chatu.
Najednou se mi udělá slabo. Mdlo. Plíce se mi úplně sevřou. Začínám se dusit. Lapu po dechu. Zastavím, pověsím se na hůlky. Co to je? Zachvacuje mě panika. Sípu. Vzápětí se mi nahrnou do očí slzy. To nepůjde. Budu muset vzdát. Mám před sebou 18 km a jeden ještě výživnější, prudší a delší kopec než je tenhle. Nemůžu riskovat. Může se mi udělat ještě hůř. Připadá mi nezodpovědné pokračovat - nejen vůči sobě, ale i vůči organizátorům. A navíc ti mý Italové, jak by k tomu přišli, chudáci, vláčet se za mnou dál...
Jeden ze strážců se po mně ohlédne, vidí jak zápolím s dechem, jak sípu. V očích má otázku, ani ji nemusí vyslovovat. Ne, nejsem v pořádku, je mi zle, nemůžu dýchat.  Musím vzdát. Je mi to hrozně líto, ale nejde to jinak. Chce mě doprovodit nahoru k chatě a zavolat pomoc, nabízí svoz dolů. Ta představa mě deprimuje. Ne, ne, půjdu pěšky tou kratší trasou, půjdu pomalu, to snad půjde. Převýšení téhle trasy si moc nepamatuju, ale myslím, že už je to jenom po rovině a z kopce?
Ok, jak chceš.
Dívám se do dáli na hory a vyhlížím Mirku nebo Ivu, už by se tu měly objevit.
Mirka se vynoří téměř vzápětí. "Co tu děláš? Jak je? Blbě, co...." Jo, musím vzdát.

U občerstvovačky ještě naznačuji dalšímu strážci, že jdu dolů. Longo? NO! Corto? Corto. Ok.
Ještě si dám dva kelímky vody a vydávám se dolů. Při pohledu na mé modré číslo mě zastaví pořadatel a praví, že jdu špatně, tudy je kratší trasa. Já vím, ale není mi dobře, vzdávám a jdu do cíle.

Zkusím z kopce běžet. Jde to, ale na rovině začnu znovu sípat a tak přecházím do chůze. Otáčím se a vidím Ivu a její zděšený výraz, co tu dělám. No, prostě končím. "Nemám tu s tebou zůstat?" Ne, to je dobrý, dojdu sama, jenom musím pomalu. Utíkej. Občas popoběhnu, ale trvá dlouho než se mi dech srovná. Do kopců to radši ani nezkouším.
Místo avizovaných 18 km je to nakonec 21. Místo seběhu z kopce je to ještě dost nastoupaných metrů. V posledním úseku dolů se dostávám mezi ostatní běžce s modrými čísly, takže si nepřipadám tak blbě při vbíhání do cílové brány, jen ten hlas v mikrofonu je v závěru nejistý. Začal zvesela ve smyslu: "A do cíle se nám blíží další závodník ....eee Re-na-ta...., a čas raději spolkla, protože nejspíš dostala avizo, že jsem DNF.  Dokonce mi omylem do dlaně vtiskli finisherskou dřevěnou medaili.
Rozhlížím se. Vůbec nevím, kde jsem. Cíl je totiž jinde než start. Volám ostatním. Přijedou pro mě. Dáme pasta party ve vyhřívaném stanu. Je tak vyhřívaný, že si jdu navlíknout zimní bundu.
Leje jako z konve. Nechtěla bych být ještě na trati....

Předpověď se vyplnila a doufáme, že se vyplní i zítra, kdy má být hezky a my máme v plánu si obkroužit Tre Cime a konečně si prohlídnout místa, kde jsem měli běžet.

Výlet se nám fakt vydařil. Zahájili jsem jej pivkem na Rifiugio Auronzo a zakončili dalším na Rifugio Langalm. K tomu jsme fotili, kochali se výhledy a užívali si krásných hor. Já se do kopců sunula velmi velmi pomalu a průběžně zastavovala. Něco je prostě špatně.
Den jsme završili v pizzerii "Na hnojníku". Jinde nebylo otevřeno a jinde nebylo tolik much.
Byly jenom u našeho stolu a našich pizzách. Zřejmě jsme dost voněli, protože se po nás ostatní hosté s úsměvem ohlíželi a žádné neodháněli. Ale pizza byla výborná, jen její konzumace poněkud obtížná. V jedné ruce vidlička a v druhé mávající ubrousek.
Pak už jenom následovala kanadská noc s klikami od zubní pasty a lahvemi italského červeného.
Mimochodem moc dobrého. Südtirol/Alto Adige Merlot.


Tre Cime I.



Tre Cime II.

Tudy jsem měla běžet - 30.km


Tre Cime III.



Po trase maratonu

Tre Cime i Quatro Staggioni

Protože iTB...


Tudy se asi sbíhalo




Tak zase za rok :-)